Krátce po mých padesátinách se mi splnilo přání z největších – navštívil jsem zemi vycházejícího slunce, která mě fascinuje už od útlého mládí. Vlastně ani nevím, proč jsem tuto cestu tak dlouho odkládal. Za čajem vyrážím už druhé desetiletí a nejvyspělejšího producenta zeleného čaje na světě jsem poctivě vynechával. Vše je však přesně tak, jak má být…

Text: Ing. Petr Zelík, Foto: René Zapletal, Petr Zelík

Společně s několika franšízanty opouštíme Prahu a přes Helsinky míříme rovnou na dálný východ. Už přílet na letiště v Ósace naznačuje, že tady bude mnohé jinak, než jsme v Evropě zvyklí. Přistáváme v podstatě na moři – celý areál letiště byl vybudován v roce 1994 na umělém ostrově, který je s pevninou propojen mostem (pro vlaky i auta). Panečku, tomu říkám šetření místem. Ono není divu - Japonsko se rozkládá na tektonických ostrovech o ploše pouze 4,7krát větší než je naše malá země. Počet obyvatel je však větší téměř 13krát. Vyrážíme pronajatým autem do několika desítek kilometrů vzdáleného Kjóta. Kolem nás se střídají několikapatrové průmyslové objekty s malými obytnými domky, kde se spořádaně Japonci tísní. Žádné pole, žádné lesy – jen lidé a beton…Jak zjistíme zanedlouho, je to jen jedna z mnoha tváří této jinak úžasné země. Dalších pět dnů v Kjótu bude totiž patřit mezi to nejlepší, co mě zatím v životě potkalo.

KJÓTO – KOLÉBKA JAPONSKÉ CIVILIZACE

Kjóto, Osaka a Kobe vytvářejí trojúhelník, který je středem oblasti zvané Kansai. V roce 1997 zažilo Kobe silné zemětřesení, které značnou část města poničilo. Město však bylo velmi rychle rekonstruováno. Také v posledních letech postihlo jih Japonska několik desítek otřesů půdy. Kansai však naštěstí postižen nebyl. Samotné Kjóto bylo založeno před více než 1200 lety a dodnes je hlavním chrámovým městem Japonska a největší pokladnicí tradiční kultury. Původně dostalo jméno Heiankjó. Známo bylo v průběhu času i pod jmény Mijako (metropole), Saikjó (západní sídlo) a konečně od roku 1868 mu náleží dnešní název. Kjóto leží uprostřed západní části ostrova Honšú. Město je ze všech stran obklopeno horami, což způsobuje, že zdejší letní noci jsou proslulé svým bezvětřím a dusnem. Během 2. světové války byla japonská města těžce poničena spojeneckým bombardováním, pouze Kjóto bylo ušetřeno. Díky tomu je dnes jedním z nejlépe uchovaných měst v Japonsku. V roce 1997 se v Kjótu konala konference, která vyústila v přijetí dohody o snižování emisí skleníkových plynů. Na počest místa konání byla dohoda nazvána Kjótský protokol. Zpátky však do současnosti. Kjóto nabízí vše, co si turista může přát – více než 1800 chrámů, stovky svatyní, historické stavby a budovy, proslavené zahrady a krásná místa uprostřed zalesněných kopců. Jako sedmé největší japonské město (1,5 mil. obyvatel) neuniklo určité přestavbě, hlavně na jihu. Stavba kjótského nádraží, dokončená v roce 1997, je sice architektonicky působivá, ale vyjdete z ní do moderního města, stejně nezajímavého jako jakékoliv jiné. Nemusíte ale chodit daleko, abyste nalezli tradiční krásu. V Kjótu je toho více, než kolik se dá stihnout za několik měsíců, natožpak dní. Podobně jako většina asijského umění a architektury i japonské ukázky často bývají jistým způsobem podobné. Náhodné prohlížení chrámů vás může vést k domněnce, že „vidět jeden, znamená vidět všechny“, a přestat s prohlídkami, aniž byste se dostali k tomu nejlepšímu.

Již pár set metrů od nádraží se nachází chrám Nišihogandži a hrad Nidžó. Ale teprve, když přejdete řeku Kamo směrem na východ, spatříte tradiční Kjóto. Východně od staré čtvrti gejš, Giónu, se nachází pás deseti převáženě buddhistiských chrámů obklopených zenovými zahradami. Každý z nich má své specifické kouzlo, každý stojí za vidění. Pás začíná chrámem Kijomizu, odkud je skvostný výhled na celé město. Odtud směrem na sever vede rušná ulička Sannenzaka, která patří v Kjótu k nejvyhledávanějším místům. Tady jsme potkali několik gejš, nedaleko odtud jsme byli účastníky tradičního svatebního obřadu. Dále na sever navazuje Cesta filozofie, která vede kolem malebného potoka a lemuje několik dalších paláců až po úchvatný Ginkakudži (Stříbrný pavilón). Na severozápadě města leží takové památky jako Kinkakudží (Zlatý pavilón) a nedaleký Rjóandži se světově proslulou kamennou zahradou. Ve většině zen-buddhistických paláců najdete malou čajovnu, kde můžete ochutnat skvělou Matchu a nabudit koncentraci do dalšího poznávání. S Matcha kulturou se však v Kjótu setkáte i na mnoha jiných místech. Prášek z čaje Matcha totiž v Japonsku zdaleka není určen k pouhému zalévání vodou, ale používá se jako ingredience do řady různých potravin. Matcha zmrzlina je běžná v každé zmrzlinárně podobně jako u nás zmrzlina vanilková či citrónová.      

V supermarketech, obzvláště však ve specializovaných čajových obchodech, najdete Matcha sušenky, bonbóny, želé nebo dortíky. Dokonce jsme zahlédli i místní pivo a víno s práškem Matcha. Zkrátka Matcha je v Kjótu a obecně v Japonsku všudypřítomná. Její užití jako potravinářské ingredience je zde ještě širší než užití na přípravu světoznámého čaje. Kjóto je také známé svou pestrou kuchyní. Vyhlášené jsou místní sushi restauranty s dokonalou úpravou mnoha druhů syrových ryb v kombinaci s vysoce kvalitní rýží. V Kjótu má sídlo celojaponská síť kaváren specializovaných na výběrovou kávu s lapidárním názvem Coffee Arabica, která má ambici na globální rozšíření. V jedné z místních franšízových filiálek můžete také ochutnat špičkové pivo Yebitsu, které kvalitou překvapí i českého znalce…

V průběhu roku probíhají v Kjótu několikeré folklórní festivaly. Shodou okolností a náhod jsme byli účastníky jednoho z nich. Jmenuje se Aoi Matsuri a spočívá ve zdánlivě nekonečném průvodu alegorických postav z dávné i nedávné japonské historie. Můžete spatřit různě oděné samuraje, vymalované dívky maiko nebo typické gejši. Dokonce děti byly oděné do různých historických úborů. Dějinné symboly Japonska jako na dlani během několika hodin. Zpět však na kjótské nádraží. Pět dnů vyhrazených na původní hlavní město Japonska končí a my si kupujeme lístek na supermoderní vlak šinkansen a vydáváme se na severovýchod do městečka Aichi v prefektuře Nishio. Zastávka šinkansenu se jmenuje Mikawa Anjo a je vstupem nejen do Aichi, ale i do města Toyoda, kde je sídlo největší automobilky na světě. Aichi je naopak klidné osídlení nedaleko Tichého oceánu, uprostřed nádherné přírody s pouhými 166 tisíci obyvatel. Pro nás je důležité, že právě zde se nacházejí největší zpracovatelské továrny čaje Matcha v Japonsku.

JAK SE ZELENÉ ČAJOVÉ LÍSTKY PŘEMĚŇUJÍ NA PRÁŠEK MATCHA

Výrobní postup plynoucí od sběru zelených čajových lístků až po vznik prášku zvaného Matcha je jedním z nejdražších na světě. Dlouhý výrobní proces začíná výběrem semínek a vypěstováním sazenice. Trvá okolo pěti let, než sazenička vyroste. Následující dva roky probíhá sběr, ale ten je pouze testovací. Pro výrobu čaje Matcha se lístky sbírají jen jednou ročně. Několik dnů před sklizní (7 až 28 dní) je zastiňováním rostlině odebráno až 90% světla. Je tak nucena vytvářet mnohem více zeleného barviva - chlorofylu a také aminokyseliny L-theaninu, zodpovědné za lahodnou chuť. Zastiňující proces nutí také rostliny hledat si cestu za světlem, a tím vznikají lístky delší, tenčí a pupeny měkčí. Následuje ruční sběr těch nejkřehčích lístků. Čaj se pak spaří, svinuje a usuší. Tento výrobní postup je poměrně jednoduchý a probíhá v několika závodech v okolí města Aichi. Výsledkem tohoto stupně zpracování je meziprodukt zvaný ARACHA. Továrna, která se specializuje na finální výrobu čaje Matcha, pak Arachu od farmářů vykupuje a sofistikovaným způsobem ji poté upravuje do podoby zvané Tencha.

Postup je při tom následující: Aracha se nařeže a proseje, poté se vzduchovým proudem odstraňují drobné zbytky větviček, stonků, stvolů a jiných nečistot. Nastává sušení, které probíhá 8 minut při teplotě 95 °C. Pak následuje druhé kolo separace starších lístků a čajového prachu, tentokrát však za pomocí elektrických nábojů. Na závěr se uskuteční míchání. Další meziprodukt zvaný TENCHA je na světě. 

Zelené lístky čaje Tencha se drtí na speciálních žulových mlýncích na velmi jemný prášek a zároveň konečný produkt zvaný MATCHA. V minulosti se čaj drtil ve zvláštních kamenných mlýncích těsně před podáváním, aby byl co nejčerstvější a nepřišel o jediný odstín své chuti a vůně. Dnes se zpravidla nadrtí hned ve zpracovatelských závodech. Proces zpracování zeleného čaje na meziprodukt Tencha a poté finální Matchu probíhá za těch nejpřísnějších hygienických opatřeních. Několikeré kontrolní mechanismy jsou samozřejmostí. Po zhlédnutí výrobního procesu následuje návštěva firemní prodejny. Můžeme si sami vyzkoušet mletí drobných lístků na prášek, ochutnáváme Matchu připravenou na různé způsoby – klasicky horkou i skvěle osvěžující s drobnou ledovou tříští. Návštěva Aichi je u konce. Šinkanzen nás převáží do třetího největšího města Japonska – Osaky. To už je megapole s 2,7 miliony obyvatel, která nám ukazuje další tvář ostrovní země – rušné centrum s mnoha hernami na hony vzdálené zenbuddhistickým zahradám Kjóta nebo čajovým plantážím v okolí Aichi. Mix dojmů je přepestrý, přichází čas návratu. Do hlavy se vyplavují už jen obrazy vznešených chrámů, přívětivých, skromných Japonců a samozřejmě typická hrášková vůně a povzbudivá chuť zeleného čaje Matcha.

JAPONSKO POZORUHODNÁ ZEMĚ S ŘADOU PROTIKLADŮ

Obyvatelé Japonska se i přes všechny potíže způsobené nepříznivými přírodními vlivy (tajfuny, zemětřesení, tsunami…) dožívají nejvyššího věku na světě. Průměrná délka života se zde pohybuje okolo 83 let. Faktorů, které ji ovlivňují, je jistě více. Určitě však mezi ně patří vysoká spotřeba zeleného čaje, strava bohatá na tepelně neupravené mořské ryby a řasy. V neposlední řadě je to však i zenbuddhistické a šintoistické vyznání, které vede k vnitřnímu klidu. Hlavními japonskými náboženstvími jsou právě šintoismus a buddhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím. Podle statistického průzkumu, jsou přibližné počty věřících: šintoismus - 107 mil. obyv., buddhismus - 89 mil. obyv., křesťanů - 3 mil. obyv., jiné 10 mil. obyv. Běžně se uvádí údaje cca 70 % šintoisté, 30 % buddhisté. Tyto údaje je však třeba považovat za zavádějící, jelikož většina Japonců pouze udržuje některé národní zvyky, tradice a pověry (lze srovnat s tím, když český ateista slaví Vánoce). Běžně je v šintoistické svatyni koutek pro buddhisty a naopak. Ke křesťanství se hlásí 1 % obyvatel (podle jiných údajů až 6 %).

Japonci jsou zároveň v naprosté většině oddaní a loajální zaměstnanci nebo velmi výkonní podnikatelé, kteří si volného času moc neužijí.Běžně pracují kolem 11-12 hodin denně, mnohdy i v sobotu. Firmy je do sobotní práce nemusejí ani moc nutit, disciplínu a odpovědnost mají zakořeněnou díky své výchově. S pracovním nasazením Japonců nejspíš souvisí i úplná absence nočního života v menších městech – na bar či hospodu v nich většinou nenarazíte. S vysokou pracovní morálkou však souvisí další, typicky japonský rys – karóši. Tento výraz lze přeložit z japonštiny jako „smrt z přepracování“. Znamená smrt v důsledku mnoha odpracovaných hodin přes čas. Lékařskou příčinou bývá většinou srdeční infarkt v důsledku stresu. V Japonsku se karóši ve statistikách uvádí jako samostatná kategorie. V zemích mimo Japonsko se příliš často nevyskytuje, protože pracovní nasazení nebývá tak vysoké. Jiným neblahým jevem je vysoká úmrtnost z důvodu sebevraždy. Ve statistikách v počtu sebevražd na počet obyvatel si Japonsko mezi zeměmi skupiny G7 (tedy po Francii, Itálii, Kanadě, Německu, Spojeném království a USA) udržuje primát. Jen za minulý rok si tu život vzalo více než 25 000 lidí – většina z nich byla mužského pohlaví. Navíc sebevražda je v Japonsku nejčastější příčinou úmrtí mladých lidí ve věku 15 až 34 let.